Letos maturuji a teprve teď jsem si to plně uvědomila. Byl to pomalý a zdlouhavý proces. Učitelé pořád mluvili o maturitě, ale já pokaždé mávla rukou a opáčila, že to je přece až za dlouho.Důležitým mezníkem v mém posledním školním roce bylo podání přihlášky k maturitě. Věděla jsem, z čeho chci maturovat, ale když přede mě položili ten papír a já měla zaškrtnout příslušná políčka s předměty, raději bych se v ten okamžik upsala peklu. Začala jsem pochybovat o všem. Opravdu chci maturovat z chemie? Baví mě vůbec chemie? A angličtina? Copak to zvládnu?
Nebyl však čas pochybovat a já odevzdala přihlášku a modlila se, abych omylem nezaškrtla třeba francouzštinu nebo matiku, to bych si rovnou mohla hodit provaz.
Teď je čas podávání přihlášek a mě děsí, jak někteří spolužáci mají odeslaných už třeba šest přihlášek, a já pořád nevím, který obor si vybrat. Ve čtvrtek se jedu podívat na den otevřených dveří do Pardubic.
Vždycky jsem chtěla na školu do Prahy, jiné město pro mě prostě neexistovalo... Pak jsem začala uvažovat nad Brnem a teď mě ze všeho nejvíc srdce táhne do Pardubic. Nevím proč, ale prostě to tak je. Ale ještě než na školu nastoupím, přemýšlím poslední dobou nad pauzou. Chtěla bych někam vycestovat, pracovat chvíli v zahraničí a naučit se dobře anglicky. Chtěla bych posbírat nějaké zážitky a fotit momentky a krajinky na můj polaroid. To je můj záložní plán. Když se nedostanu na školu, na kterou chci, budu rok cestovat, učit se a druhý rok zkusím přijímačky znovu ale tentokrát s plnou parádou.
Zdroj obrázků: We♥it
